Standardizované testy na tříděné děti
Další novela školského zákona počítá s větším využitím standardizovaných testů. Ze zahraničí se přitom můžeme poučit, že to není zrovna bezproblémová varianta vzdělávání.
Na aktuální téma pořadu Johna Olivera mě upozornil můj maturující syn. Jak příznačně zveřejněné právě v době dalšího ročníku státních standardizovaných testů v České republice – státních maturit. Standardizované testy v USA podobně jako u nás třídí děti jako odpad, některé jsou označeny jako odpad téměř doslova.
Věnujte osmnáct minut svého času a pochopíte, pobavíte se a vyděsíte se. Veselou opičku, která přesvědčuje děti, aby si užili standardizovaný test jako soutěž o svou budoucnost, nahrazuje u nás politik argumentující zářivým ekonomickým rozvojem, zajištěným směrováním masy dětí do veselé budoucnosti v automobilkách a jiných továrnách.
Rodičů a jejich u maturity neúspěšných dětí se představitelé současných i minulých českých vlád alibisticky ptají: „Proč jste tam vůbec lezli na ten obor s maturitou, když na to nemáte?“. Z videa se dozvíte pod jak ušlechtilými hesly (nejen prezidenta Bushe) se rodí v naší civilizované společnosti dehumanizované postupy ve vzdělávání. Paradoxně místo nárůstu humanistických hodnot a svobod čím dál více přistupujeme k dalším generacím dětí jako k mase, které testováním určujeme další cesty vzdělávání a profese.
Připomíná to českou komedii, kde životní partnery lidem vybíral stroj. Ta komedie vyznívá velmi rozumně a humanisticky (kupodivu na tu dobu), a sice tak, že to prostě není možné. Zcela stejně nemožné je využití standardizovaných testů pro směřování budoucnosti dětí. V jaké době to žijeme, že jsme ochotní přijímat tyto formy třídění lidí, které pro nás a naše děti stát organizuje i v České republice a dokonce se chystá rozšířit je na další úrovně vzdělávání?
Česká novela
V České republice se plánuje s další novelou školského zákona větší využití standardizovaných testů a to pro mnohem masověji a pro mladší děti, než již probíhající problematické třídění maturantů. Čeká nás nová zákonná povinnost standardizovaného testování ve formě elektronického testování dětí během základní školy (organizovaného Českou školní inspekcí). V chystané novele školského zákona je bod stanovující povinnost škol a stanovující povinnost dětí se účastnit testů. Podobně jako u maturit se chystá mnoho paragrafů ke standardizovanému testování s názvem „přijímací zkoušky na střední školy“, který slouží zejména k rozdělení dětí na střední školy s maturitou a bez maturity.
V patnácti letech věku se rozhodne o tom, které dítě půjde studijní cestou, které bude mít možnost jít později i na vysokou školu a které ne. Děti, které test nezvládnou nebo neabsolvují, budou muset jít na obory bez maturity, tím se jim zavře cesta nejen k maturitě a zaměstnáním vyžadujícím maturitu, uzavře se jim i cesta na vysokou školu. Jeden „dokonalý“ test tak vyřadí „nedokonalé“ děti. Lze snadno očekávat vysokou míru stresu pro děti i riziko nespravedlivého odsunutí na vedlejší kolej.
Státní maturita
V současnosti je jedinou formou standardizovaného testování v České republice státní maturita. A ukazuje, jak deformuje přístup škol ke vzdělávání a vztah dětí ke vzdělávání. Vlastně jaké vzdělávání? Jde přece hlavně o to nacvičit se na test. Co ten test měří a proč, to sami žáci (a často ani učitelé) netuší, to je přece věcí expertů (na státních úřadech nebo na výrobcích testů). Sami experti by často tento test možná sami nezvládli; třeba proto, že neznají rozdíl mezi literárními styly byronismus a biedermeier.
Otázky v testech jsou „tupé“, musí takové být, jinak by se nedaly levně a rychle vyhodnocovat. Děti jsou pro stát jen čísla, která někdo hodnotí podle nic nevypovídajících kritérií. Pro tisíce dětí je už dopředu (sociálními inženýry na politické pravici i levici) naplánován neúspěch u maturity nebo jiného standardizovaného testu. Děti jsou zastaveny na cestě k případnému dalšímu vzdělávání, k mnoha možným profesím.
Mám pro tvůrce letošních maturit, jednu zásadní otázku. Jsou naše děti po maturitě „nabité“ znalostmi nebo „nabyté“ znalostmi? Příprava na jakékoli standardizované testy (a na pochopení „tupého“ systému toho testu) vám lépe umožní jím projít. Tato příprava se stává lukrativním byznysem: jen někdo má na to platit si drahé přípravné kurzy. Všechny standardizované testy jen posilují nerovné příležitosti na vzdělání (ačkoli zaváděny jsou s přesně opačnou pozitivní rétorikou).
Můj syn se díky maturitnímu testu naučil, že když „havran usedá na Paladiny prsa“, jsou to prsa Atény a ne Afrodity (jak vtipné od autorů testu a jak perverzní v kontextu, že jde o budoucnost maturujícího mladého člověka). Nejde vymyslet dokonalé ani dobré otázky do masových testů. Dobré otázky jsou vždy spíše ty otevřené (u kterých je standardizace ještě více problematická než u uzavřených) a nejlepšími odpověďmi jsou nové otázky.
Vzdělávání nelze standardizovat, je postaveno na hodnotách, postojích, komplexních situacích, kompetencích, lidském dialogu. Vzdělávání i procesy hodnocení v jeho rámci by měly stát na profesionalitě, profesní etice a hrdosti (kterou učitelům a školám standardizované testy berou) a na důvěře a lidském vztahu k těm, kteří se vzdělávají.
A zejména směřování dětí v jejich vzdělávání a přípravě na profese má vycházet z komplexního poznání, z vnímání rozmanitého talentu, z poradenství v řízení vlastní životní cesty a z dalších mnoha možných nástrojů.
Standardizované testy mohou být možná dobrou výukovou hrou pro rámcové, nezávazné, autonomní a anonymní sebehodnocení, jako okrajový doplněk vzdělávání. Masové standardizované testy sloužící k hodnocení dětí, učitelů a škol nechme cvičeným opicím, které pak mohou (jako v Oliverově videu) případně zklamané organizátory takových testů a na ně napojený byznys obveselit.
—
Vyšlo na webu Deník Referendum (ZDE).
4 komentáře
Myslíte, že by měl stát zrušit povinnost řidičů procházet zkouškou? Že by elektrikáři neměli mít sovu „padesátku“? Správci sítí a serverů své zkoušky? Vzdělávání nezakončené standardizovanou zkouškou je vzdělávání samo pro sebe. Jak mi řekla studentka po třetím a už konečně úspěšném didaktickém testu z matematiky: „Pochopila jsem, že se musím připravovat sama, naučit se počítat.“ V tom to celé je.
Znovu a znovu se ptám, když slyším: „Příprava na jakékoli standardizované testy (a na pochopení „tupého“ systému toho testu) vám lépe umožní jím projít. Tato příprava se stává lukrativním byznysem: jen někdo má na to platit si drahé přípravné kurzy. Všechny standardizované testy jen posilují nerovné příležitosti na vzdělání (ačkoli zaváděny jsou s přesně opačnou pozitivní rétorikou).“ Platí to i pro Scio? (Nebo cokoliv podobného?) „Otázky v testech jsou „tupé“, musí takové být, jinak by se nedaly levně a rychle vyhodnocovat.“ Není tohle lukrativní byznys? S přípravou se dostanete na 10 000. Tady snad nevládne stres? Tady se snad nezavírají dvířka k celé řadě oborů a fakult? Pindy o tom, že Scio není plošné, nebo standardizované, jsou k ničemu. Důležitý je dopad na studenty. „Děti jsou zastaveny na cestě k případnému dalšímu vzdělávání, k mnoha možným profesím.“ Dokonce Scio našlo vzor v zemi testování, v USA. „Standardizované testy v USA podobně jako u nás třídí děti jako odpad, některé jsou označeny jako odpad téměř doslova.“ Nehájím tupost testování deváťáků, ani tuposti jiných tesů, přijímaček nebo maturit. Jen prosím měřmě stejným metrem všem testům. Odpovíte, pane Chaluši?
Nad testy a zkouškami se dá debatovat zbytečně stále dokola. Domnívám se, že smysl by mělo brát jejich obsah kus po kuse a vyjasňovat si, co se kterou otázkou vlastně zjišťovalo, ptát se autorů textu, co si to představovali, že o uchazeči zjistí, a jak to, co otázka zjišťuje, je významné pro další studium nebo život. Pak by se dali tvůrci zkoušek volat k zodpovědnosti: Za neznalost této věci chcete zabránit studentovi v dalších studiích? Nebo podle vás znalost této věci nějak prospívá dalšímu životu absolventa či uchazeče? Ale aby se dalo takto diskutovat, museli bychom společně rozumět mnoha slovům, kterých používáme bez přemýšlení.
Možná, že nemůže vést k pochopení ani ke konsensu veřejná debata, v níž nejsou společné významy slov, a tedy nejsou ujasněna východiska. Na některá narážím skoro denně, a stojí za spory kolem testů, i kol maturit vůbec, ale taky kolem vzdělávání obecně:
Co myslíte tím, když říkáte například „Vědět, kdo byl Jidáš, nebo která bohyně má přízvisko Pallas, to přece patří ke kulturnímu základu.“
Totiž v prvé řadě: co opravdu myslíte tím „vědět“? To není jen filozofická a pedagogická otázka, ale taky normálně občanská – i civilně si různí lidé představují velmi různé věci. (Jen zkuste říct, proč byl ten Jidáš zrovna Iškariotským? To nevíte?)
Dále: co myslíte tím kulturním základem? A zase – bývalo to v rouše nejedlovském vykastrované „kulturní dědictví“, ale může to být i „backward knowledge“ čili vědomostní pozadí nezbytné pro stavění dalšího chápání – pro učení, a taky tím někdo myslí prostě „co já z kultury znám jménem“, nebo „přece co mě učili“, aniž by uvažoval o tom, že další lidé se prostě setkali s tisíci jiných, stejně významných součástek kultury a „znají“ je stejně naléhavě jako on. Asi vás napadají další významy toho „kulturního základu“, podle toho, jak ho chápete vy.
A ještě dál: co vlastně myslíte tím „patří“ (ke kulturnímu základu, k vzdělání, k maturitě, cokoliv dalšího). Že to každý musí „dát v testu“? Nebo že to musíme stejně dobře znát všichni, kdo jsme vzdělaní? Nebo kdo jsme Češi? Nebo kdo jsme Evropani? Atd. Obyvatelé Země? A jak to máme „znát“? a stále dokola.
Myslím, že právě kvůli téhle rozmanitosti v porozumění mnoha slovíčkům, kterých si jaksi ve svých diskusích nevšímáme, dochází k neporozumění, k přestřelkám, a hlavně k tomu, že veřejná debata o školství a vzdělávání nikam nevede. Veřejná debata nemusí mít vliv na politiku dočasného ministra, ale měla by mít vliv na soudržnost společného chápání společných problémů a společných zařízení (jakým je například státní školství). Pak by bylo možné takové mínění dávat pocítit politikům, byla by hanba, aby ministr navrhoval ztřeštěnosti jako kterýsi Dobeš, nebo aby se styděl podléhat vědomě i nevědomky různým výdělečným lobby či kameraderiím. Hanba by měla pálit i sveřepé diskutéry, kteří se sami sebe nezeptali „Jak já to, co říkám, vlastně myslím?“ „Kolikrát jsem se sám sebe nad touž věcí zeptal dádl a dál A proč i tohle tvrdím?“ Ale hanba nemůže regulovat jednání nestydů tam, kde se společně neví, co se myslí kterým slovem. (Ostatně o naléhavosti tohoto problému psala hezky H. Arendtová už v šedesátých letech… Jenže jí asi málokdo porozuměl? nebo ji vůbec nečetl?)
budou muset jít na obory bez maturity, tím se jim zavře cesta nejen k maturitě a zaměstnáním vyžadujícím maturitu
MANIPULATIVNÍ LEŽ. Vždy tu je možnost maturitní nástavby. Proč ji však téměř polovina nezvládne, je jiná věc. Odpovíte, pane Chaluši?