Se špatnými učiteli je kříž. Nikdo se za něj totiž dobrovolně sám neprohlásí, snad vyjma několika výjimek, jako jsem já. Proto se ale také učitelováním neživím a dělám něco, co umím naopak celkem dobře. No a dostáváme se tam, kde jsme byli. Jak zjistit který učitel je kvalitní a který nikoliv? Otestujeme je? Píšete, že špatný učitel může zabránit dětem, aby byli v životě úspěšnými. To si nemyslím. Podstatou úspěchu je vytrvalost, schopnost nenechat se odradit a přenést se přes problémy a obtíže. Každý člověk ve svém životě naráží na lidi, kteří svojí profesi ovládají dobře a lidi, u nichž je tomu naopak. Navíc jsem zažil případy, kdy se dva studenti diametrálně lišili v hodnocení toho, který pedagog je kvalitní a který špatný. Nejen nekvalitní pedagog může kvalitnímu studentovi znemožnit pokračování ve studiu, ale stejně tak i kvalitní pedagog studentovi nekvalitnímu. A jaká myslíte, že je pak reakce takového nekvalitního studenta? A to jsme u té neviditelné ruky trhu a liberalizace školství. Jako ekonom se specializací na ekonomické teorie vím, že neviditelná ruka trhu je v tomto případě naprosto nepochopena a vlastně zneužívána. Vzdělání totiž nesplňuje základní podmínku efektivní (tzv. Pareto-efektivní) alokace na volném trhu a tou je dobrovolná směna podmíněná pouze cenou, jakožto vyčišťujícím parametrem. Nemohu přijít do samoobsluhy a koupit si kvalitní právnické vzdělání, nebo vzdělání v oboru jaderné fyziky. Mohu si koupit diplom, mohu si koupit vzdělávání, vzdělání ale nikoliv. A v našem státě by si konečně všichni zastánci liberálního školství měli uvědomit, že klientem veřejných škol nejsou studenti, ani jejich rodiče, ale daňový poplatník obecně. Cílem českého školství není, aby se Pepíček Vonásků měl dobře a vozil si zadek v Mercedesu za tři miliony. Cílem českého školství je co nejefektivnější produkce tzv. lidského kapitálu. Klientský individualistický přístup ve veřejném školství, je projevem totálního nepochopení. Učitel se má zpovídat společnosti jako celku, nikoliv mamince, či tatínkovi Pepíčka Vonásků. Když má Pepíček intelekt na úrovni mírné demence, tak jeho tatínek skutečně nemá nárok na to, aby Pepíček dostal jedničku z testu, v němž nevyřešil korektně jedinou úlohu, jen proto, že tatínek platí vysoké daně.
Nevím jakých konců nabralo zmiňované Rakousko-Uherské školství, nicméně mnohé jeho produkty nabrali konců nesmrtelných. Je to prosté, skutečné vzdělání vyžaduje tvrdou mnohaletou soustavnou činnost. Nejsem odborník na pedagogiku, ani na didaktiku. Věřím, že mezi učiteli jsou rozdíly, stejně jako jsou mezi studenty. Ale nevěřím v zázračné univerzální didaktické metody a postupy, stejně jako nevěřím v panaceu. Co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Když necháme o všem hlasovat, odsoudíme se k průměrnosti a k mnoha chybám. Nedovedu si představit, že bych dával hlasovat o platnosti třeba reziduové věty, když 90% populace ji ani nedokáže pochopit, natož aby rozhodovala o její platnosti. Jsou prostě oblasti, v nichž ani liberalismus, ani demokracie, nemají místo. A to je těžké vysvětlit těm, kteří patří k těm 90%. A každý z nás patří v nějaké oblasti lidského vědění k nějakým takovým 90% populace. Nevzdělanci o tom ale neví a často nejsou ochotni něco takového ani připustit.

Strategii vzdělávání společnosti musí určovat ministerstvo. Kdo jiný, že. Ale ne na rok dva dopředu podle přání montoven, lobby, odborů či čehokoliv podobného. Ale na desetiletí dopředu. V zájmu občana a společnosti jako celku. Každý potřebuje elementární jazykovou, matematickou, právní, ekonomickou, počítačovou dovednost (slovo DOVEDNOST zdůrazňuji). Jak jinak se dnes ve světě marketingu, lobbingu, zašmodrchaných daní a faktur za elektřinu a skoro všeho dalšího vyznat a přežít.
Pak učitelé tuto strategii pod kontrolou ředitele (a třeba i inspekce) naplňují. Je to jasné a srozumitelné.
Primárním problémem je ztráta motivace nejen studentů, ale i učitelů, protože žádná strategie, cíle, vize, ale ani měření procesu výuky neexistuje, stejně tak i plat je jen za věk, ne za práci – a pak se divíme.
Můžeme si lhát jak dlouho chceme, zavádět další jednotné přijímačky, jednotné maturity, jednotné výstupní testy – ale produkujeme jen diplomy, kterým stejně soukromník věřit nebude. Ale pokud by to produkovalo aspoň vzdělání, pal to čert, ale ono asi ani to moc ne. Ono v té právní a ekonomické dovednosti se plácají v soukromém životě i učitelé a celá dospělá generace, natož pak studenti. A to jsem pochopitelně uvedl jen vzorek – mohu jmenovat desítky dalších, chcete-li.
Panu Štefflovi, Botlíkovi, Hausenblasovi či Feřtekovi by mělo ministerstvo každý týden poslat děkovný dopis, protože robí práci za něj (= diskutuje s veřejnosti o problémech školství, netvrdím, že mají 100 % pravdu ve všem). Ale ministerstvo mlčí, oznamuje, nediskutuje. A uvedené pány část diskutujících osočuje. Obdivuji se jejich trpělivosti a moc jim děkuji, málokdo Vás donutí ke kritickému přemýšlení a hledání řešení jako oni (možná jsem na někoho zapomněl, se omlouvám).
Tož tak.
Show must go on….

Taky jsem matfyzák, analytik IS, k tomu ekonom, nyní učitel matematiky. A na elitním vzdělávání se s Vámi neshodnu, ano je výhodné pro elitu, ale ne pro společnost. Tak tomu bylo před 30 lety a nemyslím si, že je to cesta pro 21. století.
Elity podporuji, ale všeobecné vzdělání potřebuje pro úspěšný život ve společnosti každý občan, aby se odstranily problémy, které vidíme nyní vedle sebe.
Nepotřebujeme diplomy (ty požadavky bohužel generuje často nesmyslně stát jak správně kritizuje i ministr školství – viz živnostenský zákon a další), potřebujeme elementární všeobecné vzdělání pro život pro všechny občany – základní ekonomické, právní, jazykové, počítačové, matematické, komunikační gramotnosti.
Tím ze své strany jsem řekl vše, co chci k tématu uvést.

Tak raději ještě jednou celý komentář v jednom kuse (zlobí mě připojení a tak jsem omylem stiskl tlačítko „Přidat komentář“ uprostřed psaní komentáře, domnívajíce se dle „vizuálu“, že klikám na lištu):

Ano, testování skutečně nerozvíjí kreativitu. Není to nástroj na rozvíjení kreativity, ale na ověření nabytých znalostí. Začíná mi být podezřelé, jaké všechny „argumenty“ se proti testování objevují, protože mi to teď připadá, jako bych si chtěl koupit nový automobil a všichni mě od koupě odrazovali s tím, že mi zahradu neposeká a domácí úkoly neudělá. Jistě, testováním jsem nikdy neplánoval zvyšovat míru kreativity jedinců. Testováním jsem mínil ověřovat nabyté dovednosti a znalosti za účelem roztřídění a za účelem dodání externí motivace. Píšete, že deváťáci se učí jen pro papíry. Jistě, pozorujeme oba totéž, jen příčinu nacházíme každý někde jinde. Já se domnívám, že interní motivaci ve většině populace dnes vybudujete jen velmi malou. Je dobré se o to snažit, ale představa, že se to zásadně tímto počínáním změní, je asi stejně utopická, jako představa, že bude fungovat komunismus. Jistě vám nic nebrání vyučovat tak, aby děti výuka bavila a měly alespoň nějakou vnitřní motivaci, to je také jistě správná cesta. Nesmí to být ale na úkor obsahu. To byste mohl rovnou zavést místo matematiky hraní počítačových her, místo jazyků chatování na libovolné téma a místo tělocviku praktický úvod do sexuální výchovy. Děti by se nám do školy těšily, měly by i vnitřní motivaci, ale byly by neuplatnitelné, neměly by žádné pracovní návyky a žádný smysl pro povinnost. Testování má roztřídit a dodávat externí motivaci. Vím, že třídění v dnešní marketingové době poněkud není v módě. Není to přece spravedlivé, že? Jak je možné, že někdo má vnitřní motivaci a druhý ne? Budeme se raději navenek tvářit, že jsou všichni stejní. Hlavně aby si nikdo na nic nestěžoval a aby se proti nám nešikovaly davy. Co na tom, že je to dav hlupáků a tupců? Pěkně po špičkách, raději nic neříkat nahlas. A rodiče dětí, místo aby podporovali vysoké nároky škol, tak se ještě staví za svá dítka a podporují je v jejich lenosti a pohodlnosti. Přece nemůžeme chtít po Pepíčkovi Vonásků, aby se učil logaritmus. „Vždyť já sem celí život dýlerem drog, jezdim v bavoráku, mám vylu na vořechovce a nejaký logarytmus sem nigdy nepotřeboval. Platim daňe, tak koukejte učitelýčci skákat jak pískam.“. Nedej bože, aby Pepíček musel povinně maturovat z matematiky. Na maturitu má právo, když sousedovic Mireček, který je „socka“ jí má taky, ne?

Pokud vás Pepíček překvapuje svojí kreativitou, nic proti tomu. Pokud je to ale kreativita ve smyslu ln(e^5)=“piča vole“, tak nechám děkovat a doporučím projevovati se kreativně někde jinde, než ve škole, nejlépe pak doma.