
Hodnoty ve vzdělávání

V souvislosti se vzděláním se zřídka mluví o hodnotách. Přitom bez nich nemáme jistotu, co vlastně děláme. Pokud o nich řeč není, neznamená to, že ve vzdělání nejsou přítomny.
Politici, odborníci, média se často zabývají dílčími tématy okolo obsahu vzdělávání, kvality vzdělávacích institucí a pracovníků, dovedností nebo úspěchu žáků. Málokdy se zabývají smyslem a hodnotami. Přitom bez hodnot nemáme jistotu, co vlastně děláme.
Hodnoty existují, jen jsou často skryté za diskusemi nad dílčími tématy. A skryté jsou někdy i záměrně, pokud jsou spíše hodnotami ve smyslu individuálního zisku na úkor druhých nebo jsou naopak na odiv představovány jako prázdná slova, která nakonec opět jen maskují úzce individuální zájem.
Pokud se shodneme na hodnotách ve vzdělávání, je možné přestat vytvářet a udržovat rigidní systémy vzdělávání s nejasnými motivy a otevřít svět vzdělávání inovacím, rozmanitosti, experimentům, které mohou přinést lepší obsahy, kvalitu i dovednosti žáků.
Jednou z hodnot může být život v demokracii. Nejhorší nemoc posttotalitní české demokracie vidím v tom, že lidé snadno přijímají, když někdo rozhoduje za ně. Je jedno, jestli je to politik nebo úředník u moci, nebo velmi bohatý jednotlivec, který penězi uplatňuje vliv ve veřejném sektoru nebo dokonce kombinace obojího.
Ve vzdělávání pak přihlížíme bezmocně řetězci rozhodování vlivných lidí o politicích, politiků o úřednících, úředníků o ředitelích, ředitelů o učitelích a učitelů o dětech a rodičích. Na všech úrovních chybí transparentnost a objevuje se tam padající „chyba v etice“ až na hlavu dítěte a rodiče.
Pokud jako dítě nebo jako rodič komunikujete s učitelem, komunikujete s celým systémem, za kterým na začátku stojí naprosto nezřetelné hodnoty a někde na počátku řetězce jen ty nejobyčejnější zájmy vlastního prospěchu několika jednotlivců.
Tento systém, o kterém nikdo neví, komu slouží, občas lehce zamotá politicky nebo ekonomicky vlivný rodič. Koupí si nebo ovlivní vedení školy nebo rovnou zřizovatele nebo se rozhodne zřídit soukromou školu, určenou jen pro ty, kdo si to můžou dovolit. Celý systém je podporován matoucími příběhy, pověrami.
Jednou z pověr je nezbytnost profesionalizace vzdělávání. Ten příběh je o tom, že učitel a škola a systém je jediný kompetentní a bez něj dítě a rodič nemůže vlastně naplnit cíle vzdělávání. Tento příběh sdílí mnoho lidí v dobré víře, a neuvědomují si, že může dojít k záměrné i nezáměrné reprodukci nekompetentnosti lidí.
Přitom rodič i samotné dítě jsou v mnoha ohledech kompetentními pro život. Učitel přitom může být i „bezpečný profesionál“, v rovném vztahu k neprofesionálnímu rodiči a dítěti, posiluje jeho kompetentnost v životě, jak nejlépe to dokáže.
Podobně stát může být moderátor a ne profesionál. Podporovat vznik a soužití mnoha typů škol i neškol, profesionálních učitelů i netypických učitelů, certifikací formálních i naprosto neformálních.
Ani politici, ani úředníci, ani profesionálové odborníci nemohou například v nějaké úzké skupině sami řídit, co a jak se máme my všichni učit. Zejména to nemohou řídit profesionálové, právě ti mají nejmenší nadhled. Nejjasnější nadhled má jakýkoli člověk, který žije svůj neprofesionální život.
Evropská hodnota je například velká úcta k člověku, úcta k potenciálu každé lidské bytosti. Jak s ní pracujeme ve školách a dalších vzdělávacích institucích? Vyhýbáme se mnoha hodnotám a pak informace a dovednosti ztrácejí smysl.
Nesledujeme hlavní cíl a tím můžeme prohrát všechno, dokonalé dovednosti můžou zůstat ležet v prachu, výsledkem vzdělávání může být schopný člověk neschopný chápat život v celku. Nebo schopný se dobře uživit na úkor ostatních, nebo i mnoho zdánlivě schopných lidí, nakonec neschopných udržet podmínky na zemi pro život dalších generací.
Evropské hodnoty jsou zaměřené i na společenství, lásku, duchovní život a kulturu. Škola a vzdělávání všeho typu může být prostorem pro děti, aby rozvíjely tyto základní hodnoty. Stačí dát vůbec prostor objevovat hodnoty, jsou například metody osobnostně sociální výchovy, které stačí prostě začít používat.
Jsou metody humanistické práce s lidmi, které stačí prostě začít využívat. Víme jak, jen není uší, které to zvládnou slyšet, a je hodně individuálních zájmů a hodně strachu o vlastní úspěch.
Vzdělávání, které pracuje s hodnotami, pak může být formálně i obsahově jakkoli rozmanité. Škola nebo domácí vzdělávání nebo vzdělávání jen praxí nebo úplně jiné vzdělávání, vše může existovat v rovném soužití.
Škola v různých svých současných formách může snadno vzkvétat i bez svého ukotvení v povinné školní docházce nebo exkluzivního charakteru maturity a vysokoškolského diplomu. Škola může být prostý prostor pro setkání, experimentální laboratoř poznání, dialogu, kultur, hodnot, generací a generovat úctu k člověku a víru v kompetenci člověka.
Text vyšel původně v Deníku Referendum.
ilustrační foto. by Hammonton Photography (flickr.com)(CC BY-NC 2.0)
Co může být demokratická škola - díl 1.
Související články
-
-
Diskuse o standardech se možná stane diskusí o celkové podobě základního vzdělávání v České republice
-
Milí rodiče, zde jste nejen vítáni – je to vaše
-
Nad dopisem ministrovi
-
Rethinking Education – několik vybraných myšlenek z Evropy, na které zapomínáme
-
Více peněz do vzdělávání
-
Přejeme si více, či méně centralizace ve školství?
8 Komentáře
„Nesledujeme hlavní cíl a tím můžeme prohrát všechno…“
A co je vlastně tím HLAVNÍM CÍLEM? Co VŠECHNO můžeme prohrát? Co jsou ony DOKONALÉ DOVEDNOSTI (ležící v prachu)?
„Vyhýbáme se mnoha hodnotám a pak informace a dovednosti ztrácejí smysl.“
A kterým hodnotám se vlastně vyhýbáme? Kdo, kdy, kde a jak (se jim vyhýbáme)?
Zdeňku Sotoláři, díky za reakci 🙂
Ptáte se mě, co je hlavní cíl? No hodnoty právě, známe je?
Co všechno můžeme prohrát? No možná úplně všechno, třeba udržitelný rozvoj planety apod.
Dovednosti v prachu jsou třeba „dokonalé“ a nespojité předmětové znalosti bez souvislostí.
Jakým hodnotám se vyhýbáme? No ve školách často například aktivní tvořené demokracii, bezvýhradné úctě k druhému člověku, hlubokým emocím – lásce a dalším, a kdy? No když je nemám ujasněné, když preferujeme nahuštěné obsahy a uzavřené formy vzdělávání nezbude prostě čas nebo prostor na zamyšlení se nad hodnotami, na dialog o hodnotách apod.
Pokud vás napadají další otázky a odpovědi budu rád /petr/
Čas je skutečně dimenze, kterou nelze opominout. Každý si představuje školu jinak a tak se učitel dostává do praktické pasti (pokud chce učit odpovědně). Mě to vedlo k tomu, že jsem školství na nějaký čas opustila, abych pomohla tam, kde o to lidé jasně žádají (tři roky soukromě jako poradce ve zdravém životním stylu). Co jsem řešila za problém?
a) Každý rodič očekával trochu něco jiného
b) Na nižší gymnázium začali přicházet děti se základními mezerami (soustředění, komunikace, vztahy, způsoby studia a vůbec fungování, vztah k přírodě apod.) i kvůli velmi rychlému rozvoji počítačů a mizení „part“, takže jsme v primě nemohli téměř učit, ale suplovali rodinu v těch nejzákladnějších dovednostech
c) požadavky ŠVP, udržitelného rozvoje a toho, co žádaly fakulty a toho, co žádal trh se dostaly do tak zásadního rozporu, že se mi to ani nechce rozepisovat. Jen zmíním, že PřF měla požadavek, aby 80% učiva biologie gymnázia tvořila buňka, molekulární biologie a genetika a 20% to ostatní. To proto, aby se VŠ poznatky přesunuly na gymnázium a na VŠ už mohli učit pokročilé techniky…
Dnes je situace (postupně v praxi zjišťuji prvním rokem zpět ve školství) ještě diversifikovanější. Rodiče mají naprosto různé představy a požadavky na školu a jsou ochotni (pokud to učitel nesplňuje) si jít stěžovat na učitele či na obec
a)maximálně pragmatické: rozvoj komunikační dovednosti (hlavně prodej), jazyků a počítačů
b) hlavně si ve škole hrát, zejména na interaktivní tabuli
c) co nejmenší nároky, aby dítě školou prošlo, prošlo dalším stupněm a pak ho po známosti s titulem upíchnou
d) vše ve škole je špatně, jedině svobodná škola typu údolí a nebo unschooling. Učitel každopádně dítě zabíjí
e) akcentace síly a práce s hranicemi (pouze autorita typu Igor Hnízdo má ve škole co pohledávat)
f) příprava na přijímačky
g) praxe a komunitní školství
Pokud je škola nějak zaměřena (a třeba i rovnovážně), ředitel osobnost a silný v kramflecích, rodiče spolupracující, daří se najít cestu. Pokud jsou rodiče roztříštění a ředitel se (pro stížnosti rodičů na obci kvůli každé kravině) bojí rodičů a ztráty místa (či nezvolení v dalším období) je to druhý extrém. A pak jsou to všechny ty „mezi“, kde do určité míry tlak na učitele zůstává. Prosím, co s tím jako učitel mohu dělat? Jak se mi má dobře učit? Co pro to mohu udělat já? Děkuji předem za odpověď.
Pane Chaluši,
viz výše mnou psaný komentář: Kde začíná a kde končí demokracie? Jak lze v praxi ve škole praktikovat ultraliberalismus? Jak se má učitel realizovat (a také být autentický a tak šťastný, jdoucí po své cestě) v tak diversifikované společnosti, kdy není možné v jeden čas naplnit individuální potřeby (a někdy jen mlsné chuti) rodičů a žáků. Hodnoty se právě tak relativizují, že když člověk prakticky žije nějaké (a nepopírá tím hodnoty druhého), stejně je těžko – ty jiné – může autenticky učit. Příklad: Cítím na sobě negativní účinky wifi a lékařská doporučení zní obecně (i bez internetu) max 2h počítače denně. To, že v některých zaměstnáních to je už řada hodin, je tragédie a nemám s tím možnost něco dělat. Ale to, že mě k tomu vede i metodika (na některých školách velká akcentace interaktivních tabulí, kde jsem zjistila i další faktory, které způsobují některé problémy) a nemám právo ve třídě požádat děti o vypnutí mobilů (takže tam máme potom na jednom místě třeba 33 silných zářičů, pokud by byly tablety a wifi, tak třeba i 99, protože dnes už řada dětí má dvě média v kapse)mě také nečiní svobodnou osobou. Ano, mám právo do klasického školství nechodit a žít na ostrůvku mezi přírodními lidmi…to je ale pro mě bolavá představa v situaci, kdy jsem se až do letoška pohybovala ve středu společnosti a zároveň potřebuji být zaměstnaná? Co s tím mohu dělat? (Netýká se to jenom tohoto fyzického problému, ale právě i hodnot).
Pane Chaluši,¨
mám ještě jeden poznatek: V rámci dnešní společnosti je diversifikace hodnot tak velká a zájem rodičů na učení právě těch jejich hodnot se zvětšuje, že se učitel dostává do nové situace. Sílí i podíl rodičů – ultraliberálů a individualistů, kteří mají za to, že demokracie, svoboda a individuální rozvoj by měl být mimo jiné i v tom, že učitel právě nepředává žádné hodnoty. Pouze reaguje na potřeby žáka. Rozumím tomu a trend vede k individualizaci, ale cosi tam skřípe…jako by se forma a individualizace (a tím i prijev stvoření) dostávaly do finiše a pak musí přijít i druhá strana mince (uvědomění celku) Co si o tom myslíte a co s tím teď a tady? Nejen teoreticky, ale i prakticky, pro mě a další učitele…Děkuji předem za reakci.
I'm following through Google connct.Gorgeous dress! – I can't stop staring at the pics. I would keep it classic – some pearl strands, black heels and clutch bag.dhesh at webmail dot co dot za
io ho seguito la dieta dukan senza mai sgarare ed ho perso 3.5 Kg in 10/12 giorni però poi sono finita in ospedale per stipsi ostinata, non avendo mai sofferto di stitichezza in passato… la causa era l’assenza di frutta e verdura nei giorni caldi… io ritenevo la dieta dukan ottima per perdere peso senza troppa fatica ma poi ho capito che poteva solamente danneggiare la mia salute.
o hodnotách se dobře diskutuje, pokud je ujasněn pojem vzdělání jako takové. kdo je vzdělaný? jak poznám vzdělaného člověka? co nám vzdělání umožňuje? mění se vzdělání? no je tam toho hodně… a pak teprvhe hodnoty ve vzdělání.