Potřebujeme se ptát ombudsmana a školního inspektora?
Se zájmem jsem si přečetl články o tom, že zástupce ombudsmana a Česká školní inspekce potvrdila, že se v mateřských školách nemají děti nutit spát. Zejména proto, že sám jsem rodičem. Rád bych na začátek mého komentáře uvedl dvě vyjádření ze dvou článků, které byly k tomuto tématu publikovány:
- Stanislav Křeček (zástupce ombudsmana): „…učitelé jsou povinni řídit se tzv. rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání. V něm stojí, že v denním programu dítěte ve školce je respektována individuální potřeba aktivity, spánku a odpočinku jednotlivých dětí. Donucovat děti ke spánku je nepřípustné…“
- Václav Mertin (psycholog): „…my bychom jim ho (spánek) měli nabídnout. Samozřejmě nejdříve bychom měli zjistit u rodičů, jak to u nich funguje běžně… …berme, že učitelky jsou odbornice na výchovu předškolních dětí. A oni si s tím musí nějak poradit, organizačně to vyřešit. V rodinách se také děti ve všem neshodnou a musíme si s tím poradit…
K těmto komentářům přidávám i komentář ze svého pohledu:
Je to také otázka nastavení vztahu škola – dítě – rodič – platné zákony pro ZŠ a MŠ. Kolik tisíců komentářů bude muset ombudsman dát? Kolik tisíců dobrozdání tazatelům bude dávat Česká školní inspekce? A proč ona? Je to jednoduché. Stačí, abychom my rodiče, učitelé a ředitelé škol dodržovali a hlavně dále rozvíjeli demokratické nastavení školství. Co kdyby ombudsman například rozhodl o tom, že učitel ZŠ nemůže bez dohody s dětmi a rodiči nutit děti doma dělat domácí úkoly? No samozřejmě, že zcela bez dohody učitel nemůže nutit děti dělat domácí úkoly, v zákoně domácí úkoly nejsou ani zmíněny. Nepotřebujeme snad ombudsmana a ČŠI, aby nám došlo, že škola je „naše“ a je o spolupráci – učitele, dítěte a rodičů.
Zanechat komentář