
Nebetonujme kolejnice centralizovaným srovnávacím testováním žáků ZŠ a maturantů
Do jaké míry řídí vzdělávání stát nebo jedna centrální instituce státu a do jaké míry participují na řízení ti, kterých se vzdělávání týká – děti, rodiče, učitelé a ředitelé, místní zastupitelé, veřejnost? V České republice nejsou silné organizace hájící zájmy dětí, rodičů, ani silné profesní organizace učitelů. Ministerstvo a jím řízené centrální organizace tak mají sklon být hlavní řídící silou vzdělávání. Výrazně se to projevuje například prostřednictvím současné podoby pilotování plošných testů na základních školách i podoby státní maturity, obojí výrazně celkově ovlivňuje školní vzdělávání v ČR.
Otázky pro ty, kdo podporují současnou podobu dvou národních srovnávacích supertestů
Je záměr pilotování centralizovaného plošného srovnávacího testování žáků 5. a 9. ročníků nebo další rozvoj centrálního supertestování maturantů nasměrovat všechny jedním směrem? Kontrolovat a unifikovat žáky, školy, učitele, celou společnost? Jak podporuje stát schopnosti myslet, tvořit, aplikovat dovednosti, které jsou podstatnější pro profesní úspěch než opakování informací v celostátních srovnávacích testech? Víme, že testováním ověříme zejména zapamatované informace, které dětem v profesním úspěchu nepomohou? Odkud se bere víra, že kvality dosáhneme hlavně pevnými univerzálními standardy – co má každé dítě kdy umět? Chceme dát školám, učitelům, dětem „koleje“, po kterých automaticky pojedou místo posílení jejich schopnosti vytvářet inovace a co nejlepší cesty? Motivuje lidi k rozvoji svých znalostí, dovedností, kompetencí „formativní“ nebo „srovnávací“ hodnocení?
Plošné testování nemusí být cestou ke kvalitě, může být i cestou nemoderní a nebezpečnou
Například ve Finsku, s tolik úspěšnými žáky v mezinárodních srovnáních, plošné testování neexistuje. Kontrola kvality vzdělávacího systému ve Finsku probíhá na „testovaném vzorku žáků“ v 6. a 9. třídě. Má tedy podobu spíše „etického“ a „neinvazivního“ výzkumu, který vládě řekne jaká podpůrná opatření dále dělat. Nesrovnává děti a školy mezi sebou, na rozdíl od pilotovaného plošného testování v ČR. I v zemích, kde nějaká forma plošného testování existuje, ho kritizují nebo omezují zacházení s jeho výstupy. U výsledných čísel je navíc nebezpečí neodborné dezinterpretace. Největší nebezpečí je, že školy začnou s dětmi nacvičovat na testy místo učení, které rozvíjí klíčové kompetence pro život a profesní úspěch. I v případě státní maturity snaha srovnávat všechny maturanty mezi sebou a ověřovat naučené informace více než klíčové kompetence může ovlivnit způsob výuky všech středních škol, které zejména mají připravovat žáky prakticky pro život a profese. Nebo tedy některé žáky připravovat na další odborné studium na vysoké škole – posilovat jejich schopnosti a motivaci učit se, řešit úkoly v mezioborových souvislostech, tvořivě psát odborné práce.
Jak jinak hodnotit než univerzálními dehumanizovanými centralizovanými národními supertesty?
Nejdříve je důležité si uvědomit, že „srovnávání se sebou a svým pokrokem“ nebo „se standardem“ nebo „s druhými“ jsou různé často protichůdné přístupy. Je již mnoho zkušeností s formativním hodnocením (srovnáváme sebe se sebou) nás posouvá dál, dává nám zprávu o individuálním pokroku. Sebehodnocení nás učí hodnotit svůj vlastní pokrok.
Humánní a moderní testování ve školství může být časté a může mít například tyto dvě podoby:
1) „výzkumné“ národní testování na výzkumném vzorku žáků – činěné nezávislou odbornou institucí (která není paralelně kontrolním úřadem) s vysokou profesionalitou a etikou, které dává zpětnou vazbu pouze vládě a případně regionálním vládám o vzdělávání
2) „formativní“ individuální testování v běžné výuce každého učitele, slouží jen jemu a jeho žákovi dává individuální zpětnou vazbu a srovnává se žák sám se svým vlastním pokrokem
Jak měřit kvalitu v českém školství?
Naučme děti, učitele a školy měřit kvalitu, když to budou umět oni, také oni pak nejlépe svou kvalitu zvýší. Pokud jde o stát a jeho centralizované instituce ať začnou u sebe, ať měří kvalitu práce politiků, vedoucích pracovníků, svých úředníků a odborníků. Až bude stát důvěryhodný v tom, že umí měřit kvalitu sám u sebe, pak může pokračovat s měřením kvality například škol. A občany – děti a rodiče – ať vynechá preventivně úplně, „měření“ občanů může připomínat jiné než demokratické režimy.
Mnoho rodičů už vyjadřuje znepokojení, že současná podoba testování dětí je na hraně lidských práv
Současné pilotované testování na ZŠ považují někteří rodiče za ohrožení lidských práv, práv dětí i rodičů. Například tím, že jde o neoprávněný sběr údajů o dětech bez vyžádání souhlasu rodičů. Každé dítě se dozví číselné údaje, které ho srovnávají s celou jeho generací bez toho, že by toto srovnání byl prokazatelně odborně relevantní údaj. Navíc tento údaj není dostatečně chráněný před zveřejněním, zneužitím a dezinterpretací. V současné podobě testování a jeho výstup není prokazatelně prospěšný pro rozvoj a vzdělávání dítěte.
Kvalitu vzdělání nezvýší centrální nástroje, spíše demokratické participativní rozhodování
Cesta je šíření dobré praxe těch dobrých inovativních škol. Cesta je otevření komunikace mezi školu a okolím. Cesta je participace žáků v rámci školních parlamentů a žákovských rad. Cesta je posílení profese učitele a profesního svazu, posílení role rodičů a místních komunit a iniciativ. Cesta je vytvoření národních i lokálních „rad“ nebo „fór“ otevřených všem, kterých se vzdělávání týká a předání jim významných pravomocí v oblasti vzdělávání. Cesta je, že stát místo posilování kontrolních a řídích pravomocí centrálních institucí (MŠMT, ČŠI, CERMAT apod.) sebe i je změní na poradce a moderátory. Stát může nejlépe pomoci tím, že bude investovat do rozvoje kompetencí řídit vzdělávání u všech zúčastněných: dětí, rodičů, zastupitelů, učitelů, škol, obcí a krajů, svazů vzdělavatelů i zaměstnavatelů, formálních i neformálních iniciativ a sdružení.
Související články
-
-
Diskuse o standardech se možná stane diskusí o celkové podobě základního vzdělávání v České republice
-
Hodnoty ve vzdělávání
-
Evropské peníze na systémové změny ve školství nestačí
-
Rethinking Education – několik vybraných myšlenek z Evropy, na které zapomínáme
-
Standardizované testy na tříděné děti
-
Školo, podporujme dítě, aby samo vědělo, co je pro něj dobré. Rodič.
6 komentářů
Vždy budou existovat lidé, kteří se na věc budou dívat jako Vy. Je to Vaše právo. Rád bych jen upozornil, že testování není něco, co by si vymysleli nějací zdejší zabedněnci. OECD vydalo pro pět doporučení pro Českou republiku na rok 2013, najdete je zde.
http://www.nicm.cz/doporuceni-oecd-pro-ceskou-republiku-na-rok-2013
Jedno z pěti doporučení se týká vzdělávání:
„Zlepšit výsledky vzdělávání: zrušit časné elitářské větvení ve středním školství (osmiletá gymnázia), zvýšit motivaci pro získání a udržení kvalitních učitelů, posílit odpovědnost škol za výsledky, provést vysokoškolskou reformu (tj. zavést vysokoškolské poplatky spolu se systémem půjček).“
Naší diskuse se týká výrok „posílit odpovědnost škol za výsledky“, v originále „enhance schools’ accountability“. Zatímco OECD zvládlo svá doporučení pro celý sektor vzdělávání zformulovat do jedné věty, ve Vašem dlouhém příspěvku mi slovo odpovědnost chybí. Aby byly školy odpovědné za výsledky své práce, musí být jejich výsledky sledovány, a to nějak jednotně a plošně. To je celé.
Všichni víme, že testování má svá rizika, podobně jako třeba očkování dětí, které rovněž bude částí veřejnosti vnímáno jako porušení lidských práv. Přesto i nezaujatí kritici testování vědí, že reálná alternativa k systému odpovědnosti škol (akontability) založené na testování neexistuje (stejně jako si můžeme dovolit neočkovat pár dětí nesouhlasících rodičů, ale nerušíme očkování většiny populace).
Dominiku, jsem moc rad za Vas komentar. Uz jsem zacinal podlehat strachu, ze jsem snad jediny, kdo vi o doporuceni OECD a nedeformuje mozne dopady.
Aniz bych chtel vyvolavat nepokoje, s Petrem se v mnohanazorech na skolstvi shodujeme, musim vyjadrit prekvapeni. Vzdyt co cekaji aktiviste, pisatele dopisu od jednostranne namireneho textu navic s chybami?
Milý Dominiku, váš poukaz na odpovědnost škol za vzdělávání je důležitý. Nicméně z čeho usuzujete, že právě testování je cesta k větší odpovědnosti? Není to především cesta k memorování testovatelných vědomostí a boji o peníze? K tomuto zajímavé sdělení na stránkách EDUinu:
[online, 19.3.2013] http://www.eduin.cz/beduin/beduin-112013/
„I v případě státní maturity snaha srovnávat všechny maturanty mezi sebou a ověřovat naučené informace více než klíčové kompetence může ovlivnit způsob výuky všech středních škol, které zejména mají připravovat žáky prakticky pro život a profese.“
Pane Chaluši, myslím, že Vaše závěry většinou vyrůstají z premis, které neodpovídají skutečnosti. Například v případě maturitní zkoušky zjevně nevíte, že tzv. státní maturita znamená oproti předchozímu stavu zásadní metodický posun (nelze v ní uplatnit jen naučené informace); v českém jazyce je právě tento posun hlavním důvodem, proč řada učitelů novou podobu zkoušky odmítá. Snaha o srovnatelnost zkoušky není totéž jako srovnávání maturantů mezi sebou, a současně neznamená, že učiteli někdo předepisuje, jak má učit. Nevyrovnal se s ní především ten, kdo doposud rozvíjení některých schopností žáků pomíjel
Pane Chaluši, pokoušel jsem se sem umístit svůj krátký nesouhlasný komentář, ovšem z mě neznámých důvodů „nebyl schválen“. Podotýkám, že jsem se držel věcné roviny. Pokud by Vás zajímalo, v čem s Vámi polemizuji, správce webu Vám jistě sdělí moji adresu.
„Mezinárodní komunita tvůrců srovnávacích výzkumů zásadně přehodnotila postoj k plošnému testování. (…) Zejména (…) zdůrazňují, že plošné testy prokazatelně nevedou ke zlepšování vyučování a učení a nepodporují profesní rozvoj pedagogů. Cestu k nápravě hledají v obohacení plošných testů o další úlohy, typicky o úlohy produktivní, ve kterých žáci mají za úkol něco sami vykonat, ale zejména v obrácení pozornosti zpět k formativnímu hodnocení v rámci každodenního vyučování.“
Jana Straková v článku Ke kritice výzkumu PISA
[online, 19.3.2013] http://www.eduin.cz/beduin/beduin-112013/